Při přecenění dluhopisů na tržní hodnotu by banky musely vymazat celý vlastní kapitál. Účetnictví bank je ovšem značně benevolentní a dovoluje bankám držet pohledávky za vládami v nominální hodnotě, přecenění probíhá až v případě, kdy vlády skutečně nezaplatí a vyhlásí bankrot (viz. současná restrukturalizace řeckého dluhu). Rovněž jsme uvedli, že šance na efektivní rekapitalizaci je poměrně malá a skutečně dospíváme do bodu, kdy trhy skrze útok na bankovní sektor dotlačily Evropu do tzv. make-or-break situace. Jsme si tedy velmi jistí, že Evropa bude do dvou let vypadat výrazně jinak, než jak ji známe dnes.
Jedno z mála pozorování, které Marx učinil správně, je, že ekonomická infrastruktura (základna) definuje politickou superstrukturu (nadstavbu). Dnešní problém Evropy spočívá v tom, že ekonomická infrastruktura vypadá výrazně jinak než před padesáti lety. Na jedné straně západní svět musí čelit dynamicky rostoucí Asii, na druhé straně pak ekonomická síla již nepatří těm, kteří vlastní půdu, práci, či kapitál, ale těm, kteří dokáží tyto faktory nejefektivněji zkombinovat (tj. společnostem postavených na znalostech, často pak nadnárodním společnostem). Pokud se tedy ekonomická infrastruktura výrazně rozvinula, zatímco politická superstruktura zakrněla, neměli bychom očekávat nic menšího, než gigantickou revoluci politického uskupení.
Dle doporučení Gramsiho (následovníka Marxe) levice posledních padesát let pilně pracovala na infiltraci a ovládnutí všech hlavních kulturních institucí (vzdělávacího systému, médií, politických stran, odborů, a další). A pokud už se tato původní, marxistická, levice nepostavila v jednotlivých institucích do role rozhodující síly, pak se jí alespoň úspěšně podařilo blokovat prosazení jakýchkoliv změn (např. současná sociální demokracie snažící se pohřbít zdravotní i penzijní reformu).
Ovšem stejně jako zkrachoval General Motors, i marxistické státy dnes čelí reálným hrozbám bankrotů, neboť masivně misalokovaly kapitál do neproduktivních výdajů, zabily podnikatelské prostředí a ani si již nejsou schopny uříznout shylockovskou libru masa od znalostně založených společností, které dnes raději přesídlují do států s příznivou rovnováhou mezi úrovní poskytnutých služeb a velikostí daňové kvóty. Jelikož státy si jsou dnes konkurenty v boji o přítomnost těchto nadnárodních firem, znamená to, že nejméně efektivní, marxistické státy, musí v tomto souboji prohrát a zbankrotovat.
Stejně jako si francouzští králové masivně si půjčovali, aby zabránili revoltám ze strany francouzské šlechty, i politici dali všanc solventnost států, aby udrželi nadstandardní životní úroveň voličů. Bohužel, alespoň pro Ludvíka XVI., to nakonec nebyla šlechta, kdo revoltoval, ale samotný lid. A ve stejné situaci se nacházíme dnes. Evropa a do jisté míry i USA se nachází v tomto bodě – bez kapacity k dalším dluhům a bez schopnosti více zdanit produktivní sektor. Žijeme v revolučních časech. "Ah ! ça ira,"
